Nyní, v roce 2025, žije v ponuré, tmavé, zasněžené přítomnosti. Začalo to už na konci dvacátého století, kdy během dvou let (1996 a 1997) zemřelo přičiněním neznámého bídáka, který vypustil do ovzduší nebezpečný vir, pět miliard obyvatel zeměkoule. Zůstalo jen jedno procento lidí, kteří se teď krčí jako krtci pod zemí. Hrstka lidí se s tím ale nehodlá jenom tak smířit, a proto vysílá do minulosti prostřednictvím stroje času „nedobrovolné dobrovolníky“ z řad vězňů. Jejich úkolem v podstatě není spasit svět a odvrátit neštěstí – co se stalo, nejde odestát. Mají jen pozorovat, sbírat vzorky a odhalit zdroj nákazy, původ všeho zla. Vědci už pak zajistí vše ostatní, vyvinou protilátku a zařídí, aby se lidstvo jednadvacátého století mohlo vrátit zpátky na povrch zemský…
Terry Gilliam pro spoustu lidi představuje především jednoho ze členů britské komediální skupiny Monty Python, jeho umělecká kariéra ale sahá mnohem dál. Nejenom, že je Gilliam výtvarník ale stal se široce uznávaným filmovým režisérem, který spolurežíroval Monty Python a Svatý grál, později se ale též ujmul režie snímků jako Brazil nebo Král rybář. Po druhém zmíněném filmu poté následoval pravděpodobně jeho nejslavnější film- 12 opic.
12 opic spadá do kategorie filmů o cestování v čase a nikdy se tento film nestal tak populární jako Terminátor, Návrat do budoucnosti nebo Na Hromnice o den více, přesto jde ale o kultovní záležitost, která pohled na filmy o cestování časem tak trochu redefinovala.
12 opic si hodně vyhrává se svým velmi originálním a specifickým vizuálním zpracováním a hned tímto se odlišuje od své konkurence v podžánru filmů ve kterých se cestuje v čase. Gilliam měl štěstí, že byl fandou jeho práce Bruce Willis, který si tak ve filmu kvůli jeho už tak nízkému rozpočtu (film stal skoro 30 milionů dolarů) zahrál víceméně zadarmo a zaplaceno dostal až po premiéře filmu.
12 opic vznikli ve fázi Willisovi kariéry, kdy si řekl, že má na to hrát jinde než v akčních filmech jako Smrtonosná past či Poslední skaut a proto se objevoval i ve filmech významných režisérů. Rok před 12 opicemi si tak zahrál v Pulp Fiction a nyní právě zde Jamese Colea, futuristického vězně, který je nedobrovolně vyslán zpátky v čase, aby se pokusil zjistit odkud se vzal vir, který vyhubil velký počet lidstva a zbytek zahnal do života v podzemí. I když se to na první pohled nezdá, tak je vlastně James Cole hodně komplexní a zajímavá role, která se navíc vrací do časů svého dětství a sebevíce se snaží všude kolem vysvětlit, že mu skutečně jde o spásu světa i přesto, že je z pochopitelných důvodů považován za blázna/schizofrenika. Jeho zajímavě vykreslená love story s velmi fajn Madeilene Stowe v roli doktorky Kathryn Raillyové je jinak ve finále velmi fajn, přesto mám ale k této postavě skrz některé její povahové rysy menší výtky. Přesto i ona je ale ve finále dobře napsanou postavou a mezi ní a Jamesem Colem skutečně vzniká uvěřitelný vztah.
Společně se Sedm je 12 opic druhý film z roku 1995 ve kterém měl Brad Pitt šanci předvést, že je něco trochu víc než pouhý hezounek. Maniakálního Jeffreyho Goinese Brad Pitt zahrál neskutečně ať už skrz specifické pohyby, výrazný dialekt či samotné zběsilé chování, kterými Pitt ztvárňuje jednoznačného blázna a předvádí oscarový výkon, což potvrzuje fakt, že byl za tento výkon Pitt nominován. Pak je tu tedy ta zásadní otázka- Kde byl Brad Pitt herecky lepší? Sedm nebo 12 opic? Těžká otázka, přičemž mají obě potencionálně odpovědi armádu zástupců (já jsem tým Sedm), přesto je ale 12 opic důkazem, že je Pitt skutečně více než hezounek, což ostatně v následujících letech potvrdil více než dost.
12 opic je skutečně svěžím pohledem na tématiku cestování v čase, kde vše celou dobu působí tak, že je celá kostra příběhu divákovi vysvětlena už od samotného počátku a vy si tak v podstatě pouze budete odškrtávat body A, B, C, D. Jenomže tomu tak ve finále překvapivě není. Hlavní poselství 12 opic, které se jinak též vymyká klasickému pohledu na filmy o cestování v čase je ve finále takové, že osud je prostě nevyhnutelný a někdy ho změnit nelze a snahou o to ho změnit možná naopak docílíme toho, aby k tomu ve finále skutečně došlo. Gilliam s tímhle od počátku počítá a velmi funkčně si tak diváka omotává kolem prstu, přičemž divák začíná skutečně věřit tomu, že je důvtipný a veškeré dění ve 12 opicích si snadno domyslí. To, že se poté divák stane obětí menší Gilliamovy hry je jenom dokazujícím faktorem toho, že je 12 opic velmi výrazný filmový zážitek, který se i díky zásadnímu a především skutečně neodhadnutelnému plot twistu neokouká po prvním zhlédnutí.
Požitkově je to velmi zvláštní vizuální zážitek a přesto je velmi snadné si kouzlo 12 opic zamilovat. Hudební doprovod Paula Buckmastera (především ta legendární hlavní znělka!) lahodí uším a společně s tím je tu ta velmi zajímavě zvolená hudební dramaturgie, kde dojde i na Toma Waitse. A i díky tomu nelze 12 opic prostě svým způsobem nemilovat.
Ve 12 opicích do sebe vše nakonec parádně na samotném konci zapadne a Terry Gilliam tak vytvořil velmi výrazný snímek, jehož kouzlu jsem ve finále nepropadl zcela a mám k němu přece jen jisté výhrady skrz jistá dramaturgická rozhodnutí. Ale pořád přesto se musí 12 opic neskutečně cenit kvůli tomu přelomovému pohledu na to jak vlastně cestování v časem funguje a jaké může (či nemusí) mít následky. Zároveň si skutečně chytře vyhrává s divákem a servíruje i politováníhodného a silně uchopeného protagonistu. Je to jednoduše velmi povedený film, který navíc velmi stylově odkazuje na Alfreda Hitchocka a dokazuje, proč je Terry Gilliam brán jako perfekcionista. Všechny jeho snímky rozhodně nejsou dokonalé (viz třeba Imaginárium Dr. Parnasse) a sám osobně jsem k jeho stylu na 100% nepřičichl, přesto všechno ale oceňuji jeho očividné silné tvůrčí uchopení a především fakt, že skutečně stojí za jednou z nejvýraznějších sci-fi 90. let. Odkaz Monty Pythonů je tak široký z hodně směrů…
Trailer:
Verdikt: 4 z 5
